Ty! Jo, ty! Vím, že mi na 85 % pomůžeš - tak do toho.

Displej na zastávce autobusu ukazuje, že je 36 °C. Ani se na něj ale nemusíte dívat - stačí vzduch vlnící se horkem a pot na čelech ostatních čekajících. Na zastávce se není kam schovat a starý pán, který se potí více než ostatní, se najednou hroutí k zemi.

Přiskočíte k němu, rozepínáte mu košili, pleskáte ho po tváři a zavoláte do hloučku čumilů:

“Zavolejte někdo sanitku!”

Jak bude příběh, který se může stát po cestě z práce i vám, pokračovat? Pokud jsou s vámi na zastávce minimálně 4 další lidé, na 69 % nikdo sanitku nezavolá.

Stačila by přitom drobnost a příběh by pokračoval jinak. Stačilo by do hloučku zavolat:

“Vy, pane v tom modrém tričku, zavolejte sanitku!”

Příběh, který se nikdy neměl stát

Američance Kitty Genovese bylo 28 let, když šla v noci 13. března 1964 z práce. Po celou dobu ji sledoval muž, který ji nakonec 30 metrů před vchodem do domu dvakrát bodl nožem do zad. Kitty volala o pomoc a slyšelo ji 38 sousedů. Jeden z nich zavolal na útočníka, ať dívku nechá být. Útočník utekl a pobodaná Kitty se vlekla k domu.

Útočník Winston Moseley ale neutekl daleko. Za chvíli se oklikou vrátil a našel Kitty, která už téměř v bezvědomí ležela před dveřmi. Ještě několikrát ji bodl, znásilnil a okradl. 

Kitty zemřela v náručí 70leté sousedky, která se jako jediná vyšla podívat z bytu, co se děje. Policii toho večera zavolali pouze 2 lidé.

Desítky svědků, nulová pomoc

Noviny The New York Times rozpoutaly okolo smrti Kitty Genovese mediální štvanici. Existovaly různé verze toho, co přesně se osudný večer stalo. Všechny se ale shodovaly v tom, že volání o pomoc slyšely desítky lidí. Pouze pár jich ale zareagovalo.

Jistě, byla hluboká noc a většina oken zavřená. Ne každý také v křiku rozeznal volání o pomoc. Přesto apatie svědků nejde na rozum, že?

Vysokoškoláci nedopadli lépe

Čtyři roky po brutální vraždě se psychologové John M. Darley a Bibb Latané rozhodli přijít záhadnému chování na kloub. Provedli sérii tří experimentů, při kterých se účastníci sami nebo ve společnosti ostatních ocitli v krizové situaci.

Během jednoho z experimentů seděli účastníci každý v jiné místnosti a přes společný komunikační systém slyšeli, že jeden z nich (ve skutečnosti figurant) dostal epileptický záchvat. Stejně jako Kittyini sousedi tedy slyšeli, že má někdo problém, ale nevěděli, jak se zachovali ostatní.

Výzkumníci mezitím měřili, zda a jak rychle účastníci na krizovou situaci zareagují. Jak se ukázalo, rozhodující roli hrála velikost skupiny.

Promozkoumejte výsledky experimentu v tabulce. Říkají, že čím vyšší je počet svědků, tím nižší je pravděpodobnost, že oběti někdo pomůže. A pokud ano, mnohem pomaleji.

5 kroků, které vedou k pomoci

1. Všimne si, že se něco děje.
2. Vyhodnotí situaci jako krizovou.
3. Pocítí zodpovědnost.
4. Rozhodne se zapojit jakoukoli formou pomoci.
5. Pomůže.

Když se vrátíme k příběhu Kitty, je jasné, že 38 sousedů se dostalo do bodu 1. Všimli si, že se před jejich okny něco děje. Část z nich ale skončila u bodu 2 - mysleli, že se venku jen hádají opilci. Dál už čísla klesají výrazněji, k 5. bodu se dostali pouze 2 lidé a jak víme, bohužel pozdě.

Vyvolejte v přihlížejícím zodpovědnost

Stačí přitom jeden dobře cílený zásah.

Vraťme se na zastávku, kde pomáháte pánovi a okolo vás stojí hlouček čumilů. Úspěšně prošli prvními dvěma kroky, ale je jich hodně a vy už jste začali pomáhat. Zasekli se proto na 3. bodu. Zodpovědnost se rozptýlila do davu a na vaše zvolání “Zavolejte někdo sanitku” nikdo nereaguje.

Vy už ale víte, co je třeba. Namíříte prstem na pána v modrém tričku a řeknete mu, ať právě on zavolá pomoc. Vyčleníte ho tak z anonymního davu a přenesete na něj zodpovědnost. Najednou už na zastávce nestojí jako součást vícehlavého davu.

Najednou je tam sám. A na 85 % vám pomůže.

Uložte si tuhle základní poučku z kurzů první pomoci do hlavy. Má to smysl.